Bez duše (č.8)

24. srpna 2016 v 16:35 | Slečna Postradatelná |  Bez duše

8. kapitola: Dívka, co tančila mezi hvězdami



Ryan si přetáhl svetr zpátky přes hlavu.
"Kolik jich ještě zbývá?" zeptal se, jakmile se postavil.
"Ukázal jsem některým, jak se znamení tvoří, měli by to tu zvládnout bez nás."
"Máme teď na práci důležitější věci." přidal Ryan.
"Pořádně ani nevíme, co hledáme." řekl Lloyd.
"A?" podíval se na něj zpříma Ryan. Tohle mu k Lloydovi nesedělo. Chce to snad vzdát?
"Chceš to vzdát? Nebyl bys pak o nic lepší než já." pomalu zvyšoval hlas, ale uvědomoval si, jak se teď musí Lloyd cítit, pod jakým tlakem je, proto nezačal křičet tak, jak na něj křičel on před Orlím centrem.
"Nikdy se nevzdávám," řekl ukřivděně Lloyd, "je tady jen příliš mnoho špatnejch řešení a když náhodou narazíme na možný řešení, musí se obětovat někdo jiný a to bych nedopustil. Nikdy." věnoval Ryanovi významný pohled. "Jediný, na co se teď musíme zaměřit, je, abychom z toho vyvázli oba živí."
Oba se rozhlédli mezi mladé magiky.
"I kdybych měl zemřít za pár minut, umřel bych hrdej na to, co jsem tu vytvořil. Podívej se na ně, tolik by jich tu nemuselo sedět nebýt nás." rozhlédl se mezi otrávené tváře čarodějů.
"Nebýt tebe." opravil ho Ryan.
"Byl to náš nápad. Společně jsme se vším prokousali."
"Začínáš bejt sentimentální, měli bychom jít."
Lloyd si upravil septum v nose a přikývl.
*
Co je tohle vůbec zač?" Lloyd hrábl do krabice jednou volnou rukou a přečetl si, co stojí na papírových plakátech, které v blízkosti Mississippi vydrží nejdéle dva dny, než jim vlhkost rozpije písmo a zkrabatí papír. "Chce, aby zrušili Halloweenský ohňostroj? Je to tradice, nemyslím si, že by si to lidé chtěli nechat ujít." přitáhl si černý kabát blíž k tělu, aby ho přestal trýznit vtíravý podzimní vítr.
"Ohňostroj plaší zvěř a ta při útěku z lesa míří do jižní části města, na silnice a zahrady. Myslím, že je lepší vylepovat tady plakáty, než s tvojí matkou znovu vysazovat růže." zuby utrhl kus lepenky a nalepil jeden z papírů na lampu vedle vozovky.
"A taky si trochu naklonit toho nahoře." prohodil Lloyd poté, co se zamračil nad vzpomínkou na jeho rozedrané ruce od trnů rudých růží, které už pár let paní Powellová sázela sama. Ušklíbnul se, když si vzpomněl, co mu Ryan řekl před pár dny k jeho víře.
Před třemi lety to bylo naposledy, kdy Ryan použil magii. Lloyd tenkrát přišel za Ryanem, aby mu vyléčil hluboké škrábance nasázené přes sebe od loktu až po konečky prstů od trnů milovaných růží paní Powellové.
Posadili se na schody před dům, na verandu domu tety Cheron. Chvíli poslouchali napětí v kabelech nad hlavou a vítr pištící skrze větve stromů, než Ryan prořízl ticho dalším nápadem.
"Přemýšlel jsem o paralelní realitě." řekl nahlas, když koutkem oka zachytil, jak se Lloydovy oči pod tíhou probdělých hodin zavírají.
"Myslíš vetřít se do jiný reality, kde jsou Ryan dva a Lloyd dva nanejvýš spokojení se svou existencí, prostě zaujmout jejich místa a je dva vyhodit sem, na bitevní pole? Jak by se tobě líbilo, kdyby o nás takhle přemýšlela naše já v jiných realitách?"
"Myslím si, že kdybych to druhýmu Ryanovi vysvětlil, pro tebe by to udělal. Myslím, že moje druhý já bude dost obětavý." vypravil ze sebe, i když věděl, že Lloydův argument má svou váhu.
"Lloyd dva si ale dozajista cenní svýho života, stejně jako Lloyd jedna, takže by to ztroskotalo na mym pudu sebezáchovy. A přidělat problém někomu dalšímu není správné řešení."
"Nechme toho." usmál se pro sebe Ryan.
"Jako za starejch časů." utrousil Lloyd poněkud vesele, když se neohlížel na jejich hlavní problém.
Ryan se smutně usmál, když si vzpomněl, proč se probírají magickou literaturou a vymýšlí, jak jeden druhýmu zachránit zadek.
"'A jak pravil Deimos, nejsou to sdílené radosti, co doopravdy svádí lidi dohromady, co sbližuje. Je to smrt.'" citoval Ryan.
"Máš hlavu plnou myšlenek jinejch lidí a žádná z nich teď není k užitku." opřel se lokty o svá kolena.
Slunce už v dálce kleslo za obzor, když Lloyd zamířil domů. Ryan se v pokoji sedíc na neustlané posteli zaobíral další literaturou, která, i když už neměl moc Znalosti, tak mu něco říkalo, že jim bude k ničemu.
*
Postupně zavíral a skládal na noční stolek knihy, které mu ani tento večer neprozradily nic užitečného. Věděl teď, jak proměnit živou bytost v předmět, jak urychlit růst rostlin, nebo jak z písku vyčarovat vodu, ale pořád si nevěděl rady s jejich situací. Přemýšlel, jestli teď Lloyd dělá to samé - pročítá magickou literaturu, zatímco ho myšlenky vedou někam úplně jinam.
Chystal se seběhnout do přízemí za tetou Cheron, vylíčit jí, co se děje a zda neví, jak pomoci. Neměl tušení, co jí říct. Možná by si jen přidělal další potíže navíc. Musel by jí říct o svém druhém pokusu vzít si život, vysvětlit jí, proč jí nic neřekl mnohem dřív. Chtěl jen na chvíli zavřít oči, ale únava ho svázala v hlubokém spánku.
Naspal jen pár hodin, probudil se brzy s východem slunce. Vsadil by cokoliv na to, že Lloyd už je také vzhůru a přešlapuje před Bennyho domem, aby se dostal ke zbytku starých listin, které se v Bennyho domku povalovaly na každém kroku.
Posadil se na postel a zvedl ze země peřinu, kterou z postele vytěsnil při zlých snech. Převlékl se a zamířil do skromného přístavu, poblíž kterého stál Bennyho domek. Dal si záležet, aby nikoho neprobudil, když odcházel. Neměl čas vysvětlovat své brzké odchody a neobvyklou nepřítomnost doma.
Přitiskl si šustící parku blíž k tělu. Na kůži ucítil chlad a vlhkost přicházející od řeky. Slunce teprve vyšlo, když se dostal k Bennymu. Věděl, že pokud tam Lloyd už je, může zazvonit, jelikož Benny touhle dobou nejspíš pobíhá po domě a shání další dokumenty. I když sám nebyl čaroděj, věděl o magii víc než Lloyd a Ryan dohromady a očividně mu vyprávění o magických událostech historie přinášelo potěšení.
Ryan zaslechl za dveřmi hlasy. Lloyd se s někým dohadoval. Nebyl to Benny. Hlas patřil bezpochyby dívce a svérázně se odrážel od loupajících se zdí. Chvíli se snažil rozluštit, o čem se ti dva dohadují, ale rozuměl jen, když se ozvalo Lloydovo jméno. Stiskl zvonek, přičemž hlasy utichly a poté se znovu ozvaly gradujíc tak, že Ryan zaslechl, že se hádají o tom, kdo otevře.
"Zůstaň sedět! Ještě zvládnu otevřít dveře!" křikl na ní Lloyd.
"To já taky." ozval se Ryan, když si pomocí magie odemknul sám.
"Všechno funguje tak, jak má?" podíval se Lloyd na Ryanovy ruce.
Přikývnul a vešel chodbou dál.
"S kým ses to tady-" ve chvíli, kdy jí Ryan spatřil by se nedalo jasně určit, zda právě viděl ducha nebo starou známou. Na okamžik mu ve tváři zamrzla směs rozmrzelosti a stesku s překvapením. Gwen.
Beze slov vyskočila ze zaprášeného křesla a objala ho.
"Dívka, co tančila mezi hvězdami." zašeptal.
"Chlapec, co se procházel po mléčné dráze." řekla a sevřela ho pevněji.
Na krku ucítil její horké slzy. Sám se ovládl a pohřbil v sobě všechen ten zmatek. Zvedl hlavu k Lloydovi.
"Včera večer se mi opírala o vstupní branku. Nečekal jsem jí tak brzo."
"Nevěděla jsem, jestli o mně máš vědět. Byl to Lloyd, kdo volal. Myslela jsem, že tě chce jenom překvapit, ne že tady jde o život." uvolnila sevření a otřela si slzy.
"Vlastně jsem dost překvapenej, že ses tady vůbec objevila." přiznal Llod a posadil se do svého křesla a Ryan stejně tak vedle něj. Gwen se posadila na stůl mezi listiny.
"Vypadáš skvěle." vypadlo z Ryana, když si ji pár sekund prohlížel. Tolik se změnila.
"Většinou ano. Je to genetikou." odpověděla a upravila si vlasy.
Často to nedělal, ale usmál se. Přeci jen se až tolik nezměnila.
Měla na sobě oprané džínsy, tenisky a před malou chvílí si ohrnula rukávy klubové mikiny Boston Red Sox. Přes ramena se jí spouštěly kaštanové kadeře. Když se usmála, viděl v ní tu patnáctiletou Gwen, která Lloydovi nikdy neřekla jediné vlídné slovo, protože všechna si šetřila právě pro Ryana.
"Vysvětlil ti Lloyd, proč tě potřebujeme?" zeptal se.
"Nedá se s ní mluvit! Myslí si o sobě bůhvíco, když se přidala k magikům v New Yorku." odvětil Lloyd. Téměř se schylovalo k další hádce, než se Ryan dal do vysvětlování.
*
"Na to, jaká seš třída, si toho zatím moc nepředvedla." utrousil Lloyd, když se přehraboval v bedně s neprozkoumanými dokumenty.
"Já jsem tu od včerejší noci. Vy jste měli několik let a nemáte nic." ušklíbla se.
"Ryan mi o tom pověděl ani ne před týdnem!" bránil se Lloyd. Když došlo na diskuzi o tom, co kdo svede a ona se ho snažila ponořit, do tváří se mu nahrnula krev.
"A co ho k tomu vedlo?" zeptala se směrem k Ryanovi.
Na jednu stranu byl rád, že to nebyl začátek dalšího sporu mezi Lloydem a ní, ale na stranu druhou ve svém vysvětlování vynechal části, kdy se pokusil vzít si život a kdy přišel o duši úplně.
Lloyd se na něj významně podíval a vyběhl do druhého patra za Bennym. K přečtení měli materiálů na celé měsíce, ale Ryan získal nanejvýš tak čtvrt hodiny na vylíčení detailů minulosti Gwen. Lloyd věděl, kdy má odejít.
"A taky mi řekni, kdy došlo k tý věci v jeho nose, protože s tím vypadá jako ještě větší vůl."
"Je to víc než na dlouho." řekl vyhýbavě.
"Jestli to nechceš vyprávět, mrknu na to sama." sladce se usmála a soustředila se na Ryanovy vzpomínky. Nestačil ji zastavit.
*
Před očima se Gwen i Ryanovi mihaly jeho vzpomínky, všechno, co se událo od jeho patnáctin. Všechna medikace, kterou vystřídal, dny, kdy měl navrch Colbey, moment, kdy Ryan přišel o duši, nedávná vzpomínka na to, jak málem utonul v Mississippi. Viděla i sny, které mu démoni přivodili, veškeré vize Lloydovy smrti. Mohla cítit i jeho strach, když se topil, jeho nesnáze, když strávil hodiny uvězněn sám v sobě. Cítila nevolnost po předepsané medikaci, ale i bolest svalů, když Colbey plaval v Mississippi. Pokud se, když jí viděl poprvé po tolika letech, cítil skvěle, nyní se opět cítil pod psa. Otřásl se zimou. Viděla každý pokus o sebevraždu, zažila každou hádku s Lloydem, Larou i tetou Cheron. Viděla Ryana psát dopisy na rozloučenou.
Podívala se na něj a tvrdě ho uhodila do tváře.
"Za co to mělo být!" vyštěkl na ni a dotkl se své tváře na místě, kde přistála její rána.
"Chystal ses zabít a psal si dopis na rozloučenou Lloydovi. A co já?"
"Nechtěl jsem tě tím zatěžovat." rozhodil rukama, jako kdyby o nic nešlo.
Na druhou tvář mu vlepila facku.
"Myslel jsem si, že už si na mě zapomněla." zvýšil hlas.
"Teď mě poslouchej, až se budeš chystat někdy zase zabít, já budu ta, kdo ti uváže oprátku!" znovu se jí zaleskly oči.
"Jo, tohle přece přátelé dělají." poznamenal.
"Jen ti nejlepší." popotáhla a zahnala slzy v očích. Objala ho. Čekala, že jí jeho vzpomínky zvednou náladu a bude mít dobrý pocit ze směru, kterým se jeho život ubírá, ale opak byl zase jednou pravdou. Nemuselo to tak být, kdyby ho tu nenechala samotného.
Ryan věděl, jak nefér to od něj bylo. Možná by si za dalších deset let vzpomněla, že měla ve Wabashe, v zapadlém městě na břehu Mississippi, přátele. Vydala by se ho navštívit a zjistila, že po něm zbyl jen prázdný pokoj a kamenný nápis. Věděl, jak moc by jí to bolelo. Na jejím místě by se cítil stejně.
"A doufám, že až se budeš příště chystat zabít, napíšeš mi taky tak krásnej dopis." znovu ho objala a jemu vzápětí zrudly tváře. Teď už věděla o všem.
To, že se rozhodla zůstat, jen přesvědčilo Ryana, že ho má ráda stejně jako před lety. Když vzal v potaz fakt, že jde o Lloydův život, musel uznat, že se doopravdy překonala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama