Bez duše (č.7) - 3/3

22. února 2016 v 22:42 | Slečna Postradatelná |  Bez duše

7. kapitola: Temnoto



Druhý den ráno Ryana vzbudil telefonát od Lloyda, který už byl dávno na nohou a dle šumu hlasů v pozadí, i venku.
"Za půl hodiny se sejdeme před kostelem a doufám, že sebou vezmeš Laru." oznámil Lloyd.
"Kde jsi?" Ryan se posadil na postel a jednou rukou si promnul tvář orosenou potem.
"Je neděle, tudíž jdu na ranní mši." řekl Lloyd do telefonu. Ryan slyšel, že v pozadí hlučí další věřící. Musel se zasmát.
"Neříkal jsem, že Ježíš neexistuje?" prohodil jen tak mimochodem.
"Moc si o sobě myslíš. " dořekl a zavěsil. Lloyd si svou víru vzít nenechá.
Nic jiného než věřit jim teď ani pomalu nezbývá.
*
"Už jsi připravená?" řekl Ryan hlasitě s hlavou natisklou na Lařiných dveřích.
Nic se minutu neozývalo a když už se Ryan chystal zopakovat otázku, Lara otevřela dveře a on jen tak tak udržel rovnováhu.
"Co ti trvalo tak dlouho?" prohlédnul si ji. "Co je na tobě jinak?"
"Jen jsem si učesala vlasy, Ryane."
Dlouho Laru neviděl vypadat jako člověka.
"Sluší ti to." řekl zatímco za ní sbíhal schody.
"Nemusíš mi skládat komplimenty, abych vám pomohla." přehodila přes sebe bundu a vyšla s Ryanem v závěsu ven. "Stejně mi nedáváte na výběr."
"Nemusíš to dělat." namítl, i když veškeré přesvědčení jeho tvrzení zůstalo kdoví kde.
"Stejně jako jsem tě předevčírem nemusela tahat z Mississippi." podívala se na něj a pak hned zase před sebe. "Nedivila bych se, kdyby tě to překvapilo, ale dokonce i já mám rozum a srdce a takoví nenechávají umírat lidi kolem sebe, když mají možnost pomoci." zvedla k němu pohled. Potřebovala se ujistit, že jde Ryan opravdu vedle ní, že nemluví jen s vlastním stínem. Nepřipadal jí opravdový. Ne úplně.
Ryan sklopil hlavu při pomyšlení na tu nejistotu, úzkost a beznaděj. Přidali trochu do kroku, protože už chtěl zahnout do ulice, pryč od té prokleté řeky.
"Tady jde o život, Ryane."
Plně si to uvědomoval a přitom z části nepřipouštěl.
"Seš úplně jako máma." sentimentálně se pro sebe usmál.
"Sklapni." strčila do něj hravě ramenem.
Za ploty domků štěkali psi a oběma připadalo, že Wabasha už není tak klidná, jako bývalo zvykem. Možná takhle zvířata hlučela normálně, ale ke všem zvukům okolí přibyl chaos v jejich hlavách.
*
"Kde sakra je?" netrpělivá Lara se rozhlížela, i když věděla, že by měl Lloyd vyjít z kostelu Svatého Felixe přímo za jejími zády. Otřásla se zimou. Po stranách se jí vlasy uvolňovaly z drdolu a vlály v chladném podzimním větru.
Čekali ještě pár minut, během kterých kolem nich prošli do kostela čarodějové, se kterými se obvykle vídali ve čtvrtek odpoledne, než Ryan zahlédl Lloyda gestem naznačujíc, že mají jít dovnitř.
"Co se děje?" zeptala se Lara, když společně seběhli schody do podzemních prostorů.
"Rychlá akce. Ochranná znamení. Musíme je obnovit." zkrátil. Připadalo mu ve své situaci vhodné šetřit časem.
"Proč zrovna teď?" vypadlo z Ryana. Byl by dodal, že mají na práci pro něj mnohem důležitější věci, ale věděl, proč tohle Lloyd dělá. Nikdy sám pro sebe nebyl na prvním místě.
Lloyd nechal otázku viset ve vzduchu a naznačil Laře, aby šla k němu a Timovi, který seděl na malém pódiu před lavicemi, ve kterých tiše tlachali magici. Někteří spekulovali o tom, co se děje, že je tak důležité nanést ochranná znamení už dnes, a někteří si jeden druhému stěžovali, že tímhle jen zabíjejí nedělní dopoledne.
"Pamatuješ si vzor znamení z minulého roku?" chtěl se ujistit Lloyd.
"Potřebuju, abys mě sledoval, jestli nedělám chybu." řekla mu, když se chystala vytvořit čaroději ochranné znamení pomocí kouzla, které magií čarodějů formulovalo pod kůží vzor, na který se magik užívající magii soustředil. Znamení pokaždé neslo barvu čaroděje, jenž jej vytvořil.
"Nikdy jsi chybu neudělala." poplácal ji po rameni. "Je čas, abyste se naučili dělat věci beze mě."
Ryan ho celou dobu poslouchal. Vyznělo to přesně tak, jak to mělo znít. Naučte se dělat věci beze mě, protože já už tady dlouho nebudu.
Ryan se přesunul k Billovi, kterého měl Lloyd často v zádech při každém setkání čarodějů. Lezl Ryanovi krkem.
Byl trochu nižší než Ryan, měl černé vlasy, kterých se místy zaleskla zelená barva jeho magie, která mu vyplňovala duhovky a proudila žilami.
"Páni, jsi zpátky." konstatoval Bill.
"Nikdy jsem nikam neodešel."
"Měl jsem na mysli tvou magickou stránku. Vypadá jako Lloydova." řekl a přitom svým způsobem vyzvídal. Vážně mu Lloyd dal část své magie?
Ryan už nějakou chvilku seděl vedle něj a rozhodně se nechtěl zabývat prázdným tlacháním.
"Nanesu ti znamení, Bille." řekl nakonec, aby mu na nic nemusel odpovídat, i když už od předešlého dne v jeho životě hrály otázky a odpovědi jen vedlejší roli. Už mohl jen odhadovat jako obyčejný magik.
"Co se tu vůbec děje?" začal se znovu ptát Bill, když už Ryan soustředil svou magii na jeho vystouplou pravou klíční kost.
"Jen bezpečnostní opatřenì." soustředě odpověděl.
Skrze dlaň těsně nad Billovou světlou kůží se slévala světle modrá do spletě čar. Ryan si musel představit každý záhyb znamení, každou línii a spoj. Co jeho mysl vytvořila, to jeho magie ztvárnila pod Billovou kůží. Trvalo mu déle vzpomenout si a plně se soustředit. Většinu času, co znamení formuloval, myslel jen na to, jak Billa nesnáší a že by ho raději nechal straně temna.
Podobné myšlenky se teď v jeho hlavě rodily často. Dával to za vinu Colbeymu a jeho zvrhlému způsobu myšlení, ale ve skutečnosti by sám Billovi nejraději zakroutil krkem. Dokončené znamení pod kůží zazářilo. Billův děkovný výraz se od něj vzdálil kamsi mezi otrávené tváře čarodějů.
Chvíli jen seděl a prázdně přemýšlel, než ho z víru myšlenkového odpadu vytáhl Lloyd.
Posadil se vedle něj a pohledem naznačil, že mu obnoví jeho znamení. Ryan kývnul a přetáhnul si přes hlavu svetr, načež odkryl svou pravou klíční kost.
Lloyd prstem ohrnul látku trička tak, aby nezakrývala staré znamení, které v Ryanově kůži bylo už několik let. Podívali se na sebe se stejnou vzpomínkou na mysli. Lloyd se pro sebe nevesele usmál. Tenkrát ten všechen zmatek začal nabírat na síle, ale nikomu ještě nešlo o život. Vždycky jde o něčí život, pomyslel si Lloyd.
Krvavě rudé růže paní Powellové provoněly celou ulici, Ryan by se k jejich domu zvládl dostat i poslepu. Vůně květin ho zdaleka neuklidňovala tak, jak by si sám přál. Nezvonil, napsal Lloydovi zprávu, nechtěl, aby mu přišla otevřít paní Powellová. Prohrábl si promáčené vlasy necitelnými prsty. Nebyla zima, ale jeho mrazila každá vteřina toho, co se událo.
Tlumené, rychlé kroky se přibližovaly ke dveřím. Lloyd.
"Ryane," podíval se na něj Lloyd a poté se podíval na oblohu, "Pršelo?"
Ryan nebyl schopný vnímat, co právě Lloyd řekl. Vytáhl ho ven a posadil se na schody vedoucí na jejich terasu.
"Něco se stalo, že jo?" čekal Lloyd, než z Ryana vypadlo něco jiného než drkotání zuby a sípání. "Ryane?" posadil se vedle něj tak blízko až se mu od Ryanova oblečení promáčela nohavice opraných džínsů.
"Nejsem si jistý, jestli jsem tohle pořád jen já." téměř šeptal. Vyděšený a prochladlý. "Nevzpomínám si, kde jsem byl nebo co se dělo poslední tři hodiny. Viděl jsem jen pár obrazů. Řeku, její břeh." ztichnul, aby se zhluboka nadechnul. Srdce mu bilo jako splašené, pomalu začínal cítit své ruce."Co když mě posednul démon, co když jsou ochranná znamení k ničemu. Sakra, Lloyde." po čele mu steklo pár kapek z mokrých vlasů. "Zkus mi přečíst myšlenky, jak jsi trénoval." zvedl k němu pohled.
"Není možné, aby ochranná znamení selhala." když se na Ryana zaměřil pozorněji, zpozoroval, že skrze bílé promáčené tričko mu na klíční kosti prosvítalo tmavě modré znamení, které mu sám vytvořil.
Lloyd se na Ryana nepřestával dívat. Nedíval se přesně na něj, díval se skrze, jako kdyby vedle něj ani neseděl. Soustředil se na Ryanovu mysl.
Viděl Ryanovy bílé ruce v kalné vodě, černo pod ním. Nedaleko se přes vodu táhl Wabashský most, nemohl být daleko od domu Ryanovy tety Cheron. Jako kdyby myšlenky nečetl Ryanovi, jako kdyby byl doopravdy posedlý.
Lloyd zachytil Ryanův vyděšený pohled. Leskly se mu zarudlé oči.
"Nevzpomínáš si, že jsi plaval v Mississippi?" zeptal se s nadějí, že by si Ryan dokázal vzpomenout.
Ryan se zoufale zamyslel. Bylo to, jako kdyby celou dobu měl zavřené oči a neodvážil se je otevřít. Neovládal své tělo. Uvězněný a bezmocný, tak si v tu chvíli připadal. Zakroutil hlavou.
"Posedlý nejsi." usoudil Lloyd, když si prohlédl Ryanovy oči. Vzal jeho ruku a prohlédl si jeho žíly. "Nic."
Lloyd nepouštěl Ryanovu ruku, léčil ho. Pokoušel se. Ryan na těle neměl ani škrábnutí. Nelze magií léčit zranění nefyzického charakteru. Podíval se hlouběji do Ryanovy duše. Chaos.
"Něco musí být špatně s tvou duší." řekl Lloyd. "Nedokážu to napravit." vyslovil nahlas, i když si nikdy nemyslel, že by podobná slova v souvislostí s magií kdy vyslovil. Vždycky si věděl rady a věřil v sebe. V koncích pozoroval zničeného Ryana. Cukaly mu koutky úst. Neměl zdání, jak se cítit a jak dávat najevo všechen ten zmatek.
"Tvoje duše vypadá, jako kdyby byla nemocná. Magie tohle nedokáže vyléčit, Ryane." shodil ze sebe mikinu a přehodil ji Ryanovi přes ramena. Nic lepšího pro něj nedokázal udělat.
"Jsou tu možnosti, znamení. Musel bych tvou duši studovat déle než dvě minuty. Potřeboval bych roky." nedokázal přesně určit, co z Ryana vypadne dle jeho výrazu. Všechno to držel uvnitř. Jako vždycky. Možná tímhle si to zavinil. Možná to ani není jeho chyba. Lloydovy myšlenky se rozutekly do všech směrů.
Dlouhé ticho. Tak mocní a přitom bez moci. Bezradní.
Ryan si přes hlavu přetáhl mokré tričko a zapnul se jen do Lloydovy mikiny. Natáhly se k němu ruce s hlubinně modrými žilami a sjely se zipem níže, aby dosáhly pod pravou klíční kost. "Nanesu ti znamení. Víc toho nezmůžu." vlastní slova ho tak bolela. Nedokázal pomoct nejlepšímu příteli. Selhával.
Bledý Ryan přikývl a naklonil hlavu k levému ramenu, aby měl Lloyd svůj prostor. Na kůži ho hřály jeho prsty a jeho magie. Dokončil znamení.
"Třeba se to už nebude opakovat." řekl Lloyd s nadějí poté, co mu zapnul mikinu.
"I kdyby ne, tak co bylo tohle? Co se stalo a proč?" vyschlo mu v krku, když mu zůstala pootevřená ústa pi pomyšlení, že by se něco podobného mělo opakovat.
"Zjistíme to." řekl jistě Lloyd. "Nedd na tebe může dohlížet, když tě budu mít z očí já." zvedl se mu koutek úst.
Ryan se pokusil usmát. Tolik věcí se mu honilo hlavou.
"Se světlem ve mně, zemí pode mnou a nebesy nad hlavou, přísahám.*" citoval slib hlavního hrdiny Spektra, sbírky poezie, kterou mu Ryan dal k nedávným narozeninám.
Ryan se doopravdy usmál.
A tak, temnoto, mezi hvězdami leží to nejhezčí z tebe, tak, temnoto, spektrálního svitu mého se obávej. Já přísahal a nebe mi svědkem, jsem dobra věrným služebníkem.*

_______________________________________________

* Spektrum; Lucius Apuleius
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anchovickal anchovickal | Web | 23. února 2016 v 17:14 | Reagovat

Super epizoda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama