238 (č.23) - 2/2

10. ledna 2016 v 21:47 | Slečna Postradatelná |  Vězeň číslo 238

14. kapitola (2/2): Willardova mise

SP po milionu let něco napsala i cant beliv ma eyez. Pořád cejtim ten blok, ale aspoň jsem ze svojí fantazie vyždímala jednu kapi k týhle magořině. Možná se zase rozjede Bez duše, uvidíme.

Odpoledne se nás opět hromada shromáždila v navigačním oddělení, kde každý, až na mě, Dana, Brenta a Elle, dělal svou práci.
"Tak tenhle záznam si stáhnu určitě. Musím to obohatit o nějakou akci, koho zajímá, co se děje tady dole, když se všichni chtějí podívat nahoru." mluvila Elle a pozorovala Willarda se třemi muži ze sebedestrukční jednotky na monitoru před jedním z navigační místnosti.
Byli v té stejné podzemní garáži, do které auto předtím zaparkovali. Mezi ostatními časem zmučenými vraky se auto vyjímalo jako perla.
Jestě jsem nepřestala přemýšlet nad tím, proč Willard velí dvěma jednotkám, když v jedné z nich prakticky stojíte frontu na smrt. Možná byl Willard člověk, co přinášel světlo do života všech kolem (až na svého šéfa), ale samotnému mu zbyla jen jiskra elánu. Každopádně tahle mise v něm zažehla plamen nadšení pro pořádnou akci. Jako kdyby vyhledával možnou společnost smrti.
"Zahněte za deset metrů za kino." navigovala Willarda a jeho jednotku jedna z mála žen v navigačním centru.
Z Willarda jsem i na takovou dálku mohla cítit energii, jež z něj čišela.
"V klidu, slečno, teď už trefim." ujistil ji Willard a sám ukazoval svým mužům, kam se dál přesouvat.
Na monitorech už se přibližovali k autu uvnitř polorozpadlé budovy.
"Co se s tím chystají udělat?" zeptala jsem se.
"Willard to chtěl odpálit, ale ve skutečnosti to auto jenom dostane postřik složený z kyselin, které zajistí okamžitou korozi. Potřebujeme jen, aby to auto zapadlo mezi ostatní, ne aby zlikvidovali celou čtvrť." vysvětlil Dan. "Když teď přestali město procházet hlídky, neznamená to, že se nevrátí někdy později. Tábor po sobě musí zamést veškeré stopy."
Sledovala jsem Willarda, jak dřevěnou baseballovou pálkou rozbíjí okna a ničí kapotu. Auto jim přímo pod rukama téměř rudlo a vzhledem nyní působilo jako kdyby stálo desítky let v prudkém dešti a hmatatelné vlhkosti. Neudržované, staré, rozkradené.
"Willarde, kdes to sebral?" vyhrkla Elle. "Šéf tě zničí." neřekla to vážně, nýbrž s úsměvem a uznáním.
"Když jsem ji bral, visela na tý stěně v jeho kanclu a chytala prach a tahle kráska si zaslouží poslední hru." nadhodil si pálku v ruce a podíval se na její dřevěné tělo, které sžírala kyselina.
"Dám to Reynoldsovi jako sestřih k narozeninám." řekla mimo mikrofon Elle.
Reynoldse museli všichni trpět, protože on trpěl je ve svém táboře. Willard za tím vším věděl, že je to správnej chlap.
Napřáhl se a naposledy pálkou rozbil čelní sklo, než se sama zlomila při dopadu na zem, když se spálil o kyselinu, jež stékala po těle až k rukojeti. Zaklel a otřel si ruku do vojenských kalhot, kam se mu vyleptalo několik drobných děr.
Ve sluchátku ženě sedící za monitorem něco silně zapraskalo. Trochu se jí přitom zkřivila tvář. Na okamžik si sama myslela, že to je chyba sluchátek, proto zkontrolovala nastavení komunikačních zařízení, ale poté si všimla na monitoru Willarda a jeho mužů, kteří se jen obratně rozhlédli kolem. Maximálně deset metrů od vyslané jednotky spadl kus panelu, ze kterého jestě vyčnívaly dráty. Zpod něj se vznesl oblak prachu.
"Vezměte věci a vraťte se do tábora." řekla a jestě si přidržela mikrofon u úst, aby si byla jistá, že ji uslyší.
"Vezměte věci a vypadneme odtud." ostře šeptal.
Vzduch se mísil s prachem. Své muže viděl jen přes prašný opar.
Nad hlavami jim praskaly panely a dál od nich se řítily k zemi. Na začátku spadl kus panelu a nic se minutu nedělo, ale postupně se budova rozpadala jako kdyby byla křehká jako hradba z kostek cukru. Řetězová reakce.
"Tos tomu dal, Willarde." řekla Elle stojící vedle mikrofonu.
"Vyčítat mi můj dětinský postup v misi můžeš později. Nech mě přemýšlet." šeptal ne zrovna přátelsky. Způsobil to. Byl příliš hlasitý a pokaždé když se městem jen rozezněl rozhlas z posledních funkčních reproduktorů, některé domy se začaly samy hroutit k zemi. Tohle nebyla jedna z těch bezpečnějších zón, ve kterých jsme se pohybovali jako Zásobovači.
Dal svým mužům pokyn nehnout se z místa. Stačil jediný nesprávný nášlap a Willard si byl jistý, že se panel pod nimi propadne.
"Tak jo." vydechl pro sebe. "Bene, ty seš mimo, tak odtud kurva pomalu a tiše vypadni a vy chlapi se se mnou pomalu suňte vpřed. Jestli si tu nekterej z vás nasere do uniformy, tak se to s náma pravděpldobně propadne, proto se pohybujte pomalu a dle rozkazů." řekl a každému z nich diktoval každý pohyb a sám se pohyboval stejně jako oni, jen náležitým směrem, aby se jejich váha na panelu rozložila a nepropadli se.
Dva vojáci ze sebedestrukční jednotky na propadajícím se panelu měli kamenné tváře a řídili se bez náznaku paniky rozkazy. Nebáli se smrti. Nemohla jsem vidět do Willardova obličeje, jelikož kamera zabudovaná v čočce jeho pravého oka nesnímala nositelovu tvář, ale vsadila bych se, že se mu stahoval každý sval napětím a některé vlasy, co se mu uvolnily z krátkého culíku, se mu potem lepily k čelu. Určitě mu po tváří netancuje úsměv jako obvykle, takže se těch několik zlatých zubů schovává za pevně semknutou linkou úst. Pár vteřin nepromluvil. Vnímal pohyb panelu pod těžkými vojenskými botami.
"Opusťte okamžitě budovu." zopakovala dispečerka. V navigačním centru panovalo hrobové ticho. Slyšela jsem jen tiché napjaté oddychování pozorovatelů a vlastní tep srdce. Kolem nich se propadaly pod tíhou betonových kusů budovy další panely a patro jako plocha nyní působilo křehké jako stavba z karet.
"Jestě dva kroky vpřed, Aidane." řekl Willard trpělivě.
Jakmile Aidan udělal dva kroky vpřed a ocitl se na stabilnějším panelu, zatřásla se pod Willardem zem, jak se panel propadal. Panel se pod nimi propadnul a Willard se stihl odrazit a zachytit železných tyčí, které měly kdysi zajistit, že se budova nerozpadne. Podíval se 5 metrů pod sebe na Andrewa, který s rozbitou hlavou ležel na kusu spadnutého panelu.
Aidan natáhl k Willardovi ruku, aby ho vytáhnul nahoru, ale Willard mu dal neměnný rozkaz k odchodu a hned potom se pustil železné výstuže patra a svalil se na zem vedle Aidana. S rukou poleptanou od kyseliny by se ani déle neudržel.
"Opakuji rozkaz, okamžitě Opusťte budovu!" naléhala žena za monitorem.
"Vteřinu, slečno." Řekl na odpověď zadýchaně a změřil Andrewovi tep. S množstvím krve, která se rozlévala pod nehybným tělem jako stín, s tím mohl počítat. Byl mrtvý.
"Kurva." procedil mezi zuby.
Zvedl hlavu a podíval se na panel pár pater nad sebou. Věděl, že celé to místo půjde k zemi, byla to jen otázka času, kdy se celá zřítí a pohřbí ho tu spolu s Andrewem, který už to měl za sebou.
Nevydržela jsem to a vrhla se k mikrofonu. Nesmí to být naposledy, co mám možnost s ním mluvit. Z tábora dělal lepší místo. Bez něj by šedivé stěny a umělé světlo zářivek působily mnohem depresívněji.
"Willarde, vrať se!" vyhrkla jsem. Poznal můj hlas.
"Payton," vydechl.
Vstal a rozhlédl se. Výjezd z rozpadajících se garáží byl od něj vzdálený pár desítek metrů. Sebral zbývající síly a rozběhl se k němu. Normálně měl štěstí. Vždycky měl štěstí. Jen ti kolem ho mívali o trochu méně. Jeho předchozí parťáci a teď Andrew. Tentokrát ho mít musel.
Přelézal kusy panelů. Za normálních okolností by nic neviděl, ale do podzemí se dostávalo světlo slunečních paprsků skrze díry ve vyšších patrech. Rozkašlal se. Pár metrů před ním za oblakem prachu zela cesta ven. Poslední kapka naděje se ze mě vypařila, jakmile se celý monitor zbarvil do černé.
"Co se stalo?" zalapala jsem po dechu.
Dispečerka si sundala trhavě sluchátka, která propouštěla jen hlasitý šum.
"Muselo ho to zavalit." řekla až nemístně pohřebně. Zkontrolovala životní funkce, kde byl zobrazený Willardův zběsilý tep.
"Musíme ho zachránit!" řekla jsem v tichu, které nyní v centru panovalo. Jako kdyby mě nikdo neslyšel.
"Ztráta dvou mužů, Andrewa Linnta a Willarda Sanxe. Čas ukončení mise ve tři hodiny a dvanáct minut odpoledne. Tábor Lafayette, Indiana. Dispečer Kathrin Linntová." vypla monitor a utřela si slzy, po čemž okamžitě opustila místnost.
"Co budeme dělat?" vypustila jsem do vzduchu tichou otázku, kterou mohla slyšet jen Elle se zarudlýma očima a Shenna s kamennou tváří.
"Tábor se pro mrtvé nevrací." řekla Shenna.
"Ale on není mrtvý!" naléhavě jsem opáčila.
Elle zapla monitor. Tma. Tma a jeho životní funkce. Jeho tep slábl, místy se chaoticky zrychlil a poté se zase blížil k rovné čáře.
"Musíme se pro něj vrátit." rozhodla jsem.
"Tábor se pro mrtvé nevrací, pokud jejich těla nejsou na očích." popotáhla Elle. "Žádná kamera nezaznamenala pád budovy, tudíž tam nejsou pro nás žádné důkazy o existenci tábora, které by nás mohly prozradit." vysvětlila. "To je takovej kretén." hlesla zničeně.
"Podívejte se na jeho puls." ukázala jsem na monitor vedle tmavé obrazovky. "Vždyť je naživu. Kdo nechává svoje lidi zemřít, aniž by se alespoň pokusil je zachránit?" svraštila jsem obočí a odhrnula si pramen vlasů z čela.
"Reynolds. Tohle jsou jeho pravidla a mi se jimi musíme řídit." řekla Shenna.
"Není tu nic, co bys pro něj mohla udělat." ozval se Resoly, který seděl za svým počítačem.
"Zatraceně se pletete. Všichni. Willard by se zachoval jinak, kdyby byl na jeho místě někdo z vás." ať už to byli Willardovi přátelé nebo ne, měli by se pro něj vydat. V tomhle případě se nelze řídit pravidly, nýbrž zdravým rozumem.
Odešla jsem odtamtud přímo do prostorů pro zásobovače. Ren mě jen pozoroval, když jsem si zavazovala terénní boty a ohrnovala rukávy svojí bundy.
"Kam se chystáš?" zeptal se zvesela nečekajíc smrtelně vážnou odpověď.
"Willard tam venku leží zasypanej v troskách nějakýho činžáku a nikdo pro něj ani nehne prstem. Někdo musí něco udělat." řekla jsem stručně a připla si k pasu Willardovu vysílačku. Vstala jsem a chystala se odejít, když mě chytl za rameno a otočil přímo proti své tváři.
"Co chceš dělat, Payton?" s vážným výrazem ve tváři si mě prohlížel.
"To, co nikdo jiný není ochotný udělat pro svého přítele." odsekla jsem.
"Víš, že byl Willard vždycky můj nejlepší přítel." řekl.
"Ale nepůjdeš mu se mnou na pomoc, protože to je proti Reynoldsem stanoveným pravidlům." usoudila jsem úsečně. "Ani nechci, abys šel. Jsi zraněný." podívala jsem se na jeho ruku.
"Nemůžeš tam jít, Payton."
"A kdo mě zastaví?" podívala jsem se mu zpříma do očí, aby pustil mou ruku.
Vzal mi z opasku vysílačku.
"Hej!" natáhla jsem se pro ní, ale uhnul.
"Počkej, naladím ti moji frenvenci. Budu v navigačním centru. Navedu tě, jen si vem tohle sluchátko." zašmátral ve své kapse. "Vysílačku si nech pro případ že se něco pokazí, ať už u tebe, nebo u mě. Z tohohle můžeme mít oba kurevskej problém." domluvil a rozešli jsme se k navigačnímu centru, odkud jsem se vydala k hlavní bráně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 11. ledna 2016 v 3:43 | Reagovat

Bomba!

2 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 11. ledna 2016 v 20:18 | Reagovat

[1]: Ta ti spadne na barák kdykoliv, kdy napíšeš pod něčí článek podobně slabou kritiku. Ale asi díky a tak.

3 D. D. | 23. ledna 2016 v 0:25 | Reagovat

Dobrý příběh. Našla jsem ho náhodou a líbí se mi. Jak to bude pokračovat? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama