Okřídlené zlo 2 (č.14)

24. srpna 2014 v 16:09 | Slečna Postradatelná |  Okřídlené zlo 2

14. kapitola "Nenávidění"



Jakmile jsme byli na povrchu, vytáhla jsem z kapsy telefon a víc než ráda viděla několik čárek signálu. Napsala jsem textovku Danielovi, se kterým jsem si lámala hlavu i v Podsvětí. Ani mi neodepsal, ale o tom, že si zprávu přečetl, mě usvědčilo jeho auto přijíždějící na parkoviště u Joelyho bistra. Jízdy s ním člověka přinutily k víře v Boha, ale tentokrát mě jeho pohotový výjezd i prudké zabrždění potěšili. Vystoupil z auta a višňově hnědé vlasy se mu zaleskly ve Slunci. Mohlo být nanejvýš poledne. Na nose mu seděly sluneční brýle a ústa vyslovila mé jméno. Nijak ho nezajímali všichni kolem, obešel je a objal mě tak pevně, až jsem tiše prosila o kyslík. V životě jsem svoje jméno a 'tolik si mi chyběla, bál jsem se o tebe' neslyšela tolikrát za deset sekund jako dnes. Díky němu jsem se vždy cítila výjimečná. Když uvolnil sevření, představila jsem mu Kęleniáše a vzpomněla si, že jeho jméno slyšel naposledy z Constantinových úst. Pokud mé srdce nebylo již zlomené, roztříštěné, pošlapané Emminými podpatky a spálené na popel Williamovým žárem, teď bylo i napadeno cizím zármutkem ze ztráty blízkých. Daniela mám přečteného jako nejlepšího přítele po všech stránkách. O to víc se mé srdce dralo z hrudi. Nevypadal však, že by ho přítomnost prvního Nefila nějak potěšila, nebo naopak zarmoutila. Jako by všem ostatním zabouchl dveře před nosem a nebral je dál v úvahu. *Svět kolem mu lhostejný, ona hvězdou zářící. Daniel nás vzal svým autem k Samandrielovi a já se na parkovišti stačila naposled ohlédnout po Williamově rozkradeném, rozbitém autě.
Čarodějka se s námi rozloučila na místě, odkud jsme se přemístili do Podsvětí a kde nás portál vysadil z cesty odtamtud. Stoprocentně doufala, že nás neuvidí nejméně půl století.
Pohled na vysklenné čelní sklo by mě bolel kdykoli jindy, ale teď mi přišlo absolutně perfektní i smetí poházené před Joelyho bistrem. Vzduch zapáchal mořskou solí, lesem a silniční dopravou. Představa, že mě tu kdysi Samandriel sledoval a shrabával u toho listí v pracovní kombinéze namísto obleku, mi nyní přišla k popukání a v nemytých sklech Joelyho bistra se zrcadlil můj zpola šťastný výraz. Čelo mi stále vrásnil William a Daniel. Sladká, sladká Amerika. Nemohu se dočkat až se Nebesa dozví, co jsme provedli. A když říkám Nebesa, myslím Michael. Přivedla jsem mu zpět bratra, kterého tolikrát zradil a nakonec poslal do Podsvětí namísto sebe. V jeho přítomnosti bych se neudržela na uzdě. Byla bych schopná lámat skály, kdyby to znamenalo ztrátu pro Michaela. Přála bych mu ta nejbolestivější muka. Zatím je naším dalším problémem a nebude lehké ho řešit.
Samandriel se do svého domu přemístil, aby měl na zadních sedadlech místo William. Krev na jeho zádech již zaschla a rány se pomalu zacelovaly. Stále se neprobudil a tak na zadních sedadlech bezvládně zabíral dvě sedačky. Kęleniáš za celou dobu tady ani jednou nepromluvil. Jen se s otevřenou pusou rozhlížel kolem, tahal za bezpečnostní pás, nebo obdivoval svítící nápis 'Joelyho bistro', který v oslnivém svitu Slunce nevynikal jako večer. Pokud ho seznámím se Sam, dech mu vezme její hudba. Těšila jsem se na ni jako na nikoho jiného. Pokud si s ní Daniel nepromluvil, budu tvrdit, že jsme s mámou jeli za strýcem Phillem a tetou Rose.
V autě nehrála hudba, neběžela klimatizace, nebylo slyšet slova. Ostré slunko se zrcadlilo v Danielově slunečních brýlích a zřejmě ho nenapadala žádná vhodná slova. Na takový klid jsem posledních pár dnů nebyla zvyklá. Podsvětí člověka dokáže pořádně rozhodit po všech stránkách. Nikdy jsem tolik nevzpomínala, neobávala se, nedoufala, nebála se a nezmatkovala jako v prokletém světě. Při pomyšlení na temné cely i Háda se mi ježily chloupky na zátylku. Daniel sledoval vozovku před sebou, což bohužel často nebývalo jeho zvykem. Bez života upíral zrak před sebe. Alespoň jsem tak odhadovala dle úhlu natočení tváře. Jeho oči opět kryla tmavá sklíčka.
"Je Constantine-" chtěla jsem se tiše ujistit, ale větu dokončil za mě.
"Mrtvý." řekl tak rychle, aby předstihl emoce. Zemřel jeho nejlepší přítel. To "člověka" dokáže vyvést z míry. Ani mně nebyl lhostejný, i když jsem ho znala jen krátce.
"Můj bože," nevěřícně jsem se zadívala na plastovou mřížku klimatizace a snažila se z mysli vyhnat vzpomínku na maskovanou osobu vraždící nebeského čaroděje. Věděla jsem, že je mrtvý, ale slyšet to z cizích úst bylo jako dostat sklem po hlavě.
"Neměl takový štěstí jako Samandriel. Constantine to dostal přímo do srdce a pak několik dalších bodnutí mimo." položil si ruku na svou hruď a poté opět sevřel volant. "Michaelem vyrobené zbraně se dostaly i mezi Padlé. Kdo by s tímhle počítal." sentimentálně se pro sebe usmál. Vlastně to vypadalo, že se raději usmívá, než aby teď začal litovat ztráty přítele. Mnohdy to je jednodušší.
"Danieli," vydechla jsem soucitně, než mě zastavil.
"Neříkej, že víš, jak se cítím. Dějí se mi jen samé zlé věci. Věci, který pro tebe nemusejí nic znamenat, jsou pro mě vším." prohrábl si višňově hnědé vlasy, ve kterých se zaleskla bílá. Zřejmě efekt ostrého poledního světla. "Tolik bych si chtěl zasloužit tvou lásku." povzdechl si, čímž mě naprosto zaskočil. Vím, jak tohle musí vypadat. Říkám mu, jen když něco potřebuji a to ve skutečnosti hlavně kvůli Williamovi. Musí se cítit.. Nahraditelně. To však není pravda ani zdaleka.
"Víš, že tě miluju. Jako kamaráda. Jednou tě někdo bude milovat. Doopravdy, jako já Williama." přesvědčovala jsem ho s nadějí. Bylo mi trochu trapné rozebírat to před Kęleniášem, i když nám nerozuměl ani slovo.
"Nebude, protože já sám nemohu." hypnotizoval vozovku.
"To si říkáš teď, ale za pár let se to změní, až někoho-" snažila jsem se být trochu pozitivní, ale po návratu z toho nejdepresivnějšího místa jaksi nepřicházel zápal.
"Nezmění se to, protože se to nemůže změnit. 'A strážní Andělé slíbili věrnost jedinému,' - Počátek Nebes; Ráj na Nebesích. Já... Nemohu milovat jinou osobu, protože to není možné." odpověděl. Jako opařená jsem se podívala do svého okénka. Dávalo by to smysl. Každý by to se mnou po tolika odmítnutích vzdal, ale skálopevná vytrvalost Daniela nebrala hranic.
"To je mi líto-" obrátila jsem se zpět k němu.
"Není." zarazil mě. Nastala chvíle ticha. Dlouhá tak až to začínalo být divné. Vždycky to byl on, kdo změnil téma. Nebo jsem si vždycky přála, aby to byl on, kdo změní téma. "Sakra, měl jsem tam být s vámi." povzdechl si a zadíval se na místo, kde obvykle stávalo celé plato plechovek KofeinPRO. "Myslel jsem si, že to nezvládneš. Podceňoval jsem tě a dělám to dost často. Dělám to proto, abych si dokázal, že bych snad mohl být stále tvým strážným."
Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli si hodlá sundat sluneční brýle a konečně se na mě podívat. Duhovka levého oka by se mu topila v modré a to pravé by zůstávalo stále tak oříškově hnědé. Teď nemohu jen tak přesedlat na nové téma a zeptat se. Musím navazovat. "Vždycky jím budeš. Pamatuješ si, jak moc bolela ztráta Constantina?" zeptala jsem se a snažila se o přesvědčivý tón. Koukl jinam a kývl. "Stokrát víc by bolela ztráta tebe mě. Nikdy už tak nepřemýšlej, nikdy. Teď musíme dojet k Samandrielovi a postarat se o ně." Ukázala jsem na zadní sedadla, ale neodtrhla od něj zrak. S pohledem střídavě upřeným na mě a na vozovku kývl a nahodil úsměv, který dokonale vystihl to, co mi na domově scházelo. Jsem tu já, je tu on, jsou tu oni. Mohlo to být tisíckrát horší. Nemusel tu být ani jeden z nás. Daniel si sobě nebyl ani trochu podobný vyjma úsměvu, který mi vždy připomínal důležitost mé existence pro druhé. Constantine je možná pryč, ale já jsem tu pro něj. Rozhodně tu pro něj budu i celé letní prázdniny. Většinu volného času mi zabere setřásání prahnoucích po mé krvi, William, Kęleniáš a dost možná i Michael. Pán Nebes je na první příčce na seznamu 'Nenávidění'. Druhé místo zajisté patří tomu odpornému, nadřazenému, povýšenému, blonďatému sobci, který jediný může mít prsty v tom, co se děje s Danielem. Magie se prý dá prodávat ve hmotném stavu. O tom jsem již byla přesvědčena. Přesně tak ji prodával Garestray Danielovi. Jako Tenebrarum.
Otočila jsem se na zadní sedadla, když se William začal probírat.
_______________________________________________________________________
*Alexandr; Tyran na Nebesích; Kapitola sedmá; Stezka nebojácných
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miti Miti | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 13:56 | Reagovat

To už je poslední kapitola, že jo? V tom případě strašně těším na třetí díl :3
Děláš mi v tom zmatek, já pořád nevím, jestli mám mít radši Dannyho nebo Willa -_- :D ačkoliv u mně asi pořád vyhrává Dan :-)
Je to super a Kęleniáš je trošičku, no...zvláštní :D

2 Ariven Ariven | Web | 20. září 2015 v 2:06 | Reagovat

Omlouvám se, že jsem se na tak dlouho odmlčela, ale začátek školy mě po dvou proflákaných měsících dost zaskočil a nějakou dobu jsem se zkrátka nedokázala na nic delší dobu soustředit...

Tak jsem zas na konci. Dobrá práce, drahá SP, dobrá práce. Od začátku prvního dílu vidím veliké zlepšení, kdybych si koupila knihu, která by byla psaná stejným stylem, jako poslední kapitoly, vůbec bych toho nelitovala.
Co se příběhu týče, líbila se mi hlavně pak část odehrávající se v Podsvětí. Působilo to tak nějak ponuřeji, ale opravdu mě to bavilo. (Mimochodem, občas jsem při čtení poslouchala hudbu a u tohohle: https://www.youtube.com/watch?v=tuUPlv-IipU se mi hned vybaví právě tvé Podsvětí). Líbilo se mi, jak jsi to místo popsala, ne děsivé v klasické slova smyslu, ale takové smutné, plné zoufalství a působilo to na mě, jako že tam vůbec neexistuje čas...
Nějakou dobu jsem si nebyla jistá, jestli to s Willem skončí dobře, jestli nakonec nevyhraje jeho "temnější já". Také mi na konci bylo líto Háda. Jasně, je to hrozně dárk a ívl bůh Podsvětí, ale jak řekla sama Jenna, být navěky uvězněný na jednom místě... Ale bylo to nejlepší možné řešení. Trochu mě překvapil Keleniáš, nečekala jsem zrovna takového ustrašeného chlapce. Docela mě zajímá, co s ním bude dál, doufám, že se objeví i ve trojce. Pár plusových bodů máš i za Warstona a čarodějku z Janöaru. Kdykoliv jsi tam nějak náznakem zmínila jejich lásku, prostě jsem se musela usmát :-)
A ten konec. Z hlediska celého příběhu je to konec šťastný, ale že jsi si to zakončila zrovna Danielem, působí smutně a z nějakého důvodu se mi to hrozně líbí. Ale co se Daniela týče, asi jsi napsala jednu z nejsmutnějších friendzone vůbec, chudáček můj malý. Ale jakkoliv je mi ho líto, Jenna patří k Willovi. Tohle je asi poprvé, co je nějaké postavy z těhle důvodů hrozně líto, ale na druhou stranu nechci, aby se svou/svým milovanou/ým dali dohromady. Kdo to by byl řekl, že díky náhodně nalezenému příběhu na blogu zažiju čtenářské pocity dosud nepoznané? :D
Jak jsi zmiňovala, že sis psaní této části užila, tak jsem si já užila její čtení.
Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama