238 (č.6)

23. srpna 2014 v 23:16 | Slečna Postradatelná |  Vězeň číslo 238

6. kapitola: Kain


"V Indianě bydlí moji prarodiče." načala jsem. Nikdy jsem je neviděla. Oni ani my jsme neměli dostatek peněz pro cestování mezi státy.
"Veškeré obyvatelstvo zemřelo před dvěma roky při prvním podezření o morové epidemii v těch místech. Je mi líto. Dokáží sice vyléčit všechno, ale ne v případě, že jde o nakažené masy lidí." odpověděl a soustředil se na jízdu.
"V pořádku. Nepoznala jsem je. Člověku nemůže scházet, co nepoznal." Na dálnici jsme opravdu zapadli. Všichni měli bílá auta. Stejnou barvu, stejný model. I plocha dálnice se zdála příliš dokonalá. Nikde žádný škrpál ani poškrábaný panel. Nikdo se nesnažil předject druhého, nikdo nikam nespěchal. Svět kolem se změnil k nepoznání.
"Doufám, že ti nevadí, že nemám řidičský průkaz. Ale umím s tím. Otec mě kdysi bral na projížďky v nových modelech. Tenkrát jízda autem znamenala zábavu. Teď bych si stejně nemohl udělat řidičák. Otročina má svý nevýhody." prohodil.
"Kde byste na to vzali peníze?" zeptala jsem se nechápavě a prohledávala zavírací přihrádky kolem sebe. Jednu věc z Projektu jsme měli všichni společnou. Chudobu.
Uvnitř se nacházela neoznačená kosmetika, sluneční brýle a "Jídlo pro astronauty?" otevřela jsem sáček s prostým nápisem. Uvnitř byl instantní prášek s kousky sušeného ovoce. "Co je to? Vypadá to jako polévky, které si v celách musíme zalít vodou." držela jsem balení jako mrtvou kočku a on si jej ode mě vzal a přičichl si.
"Voní to líp než se tváříš. Tohle bude nejspíš puding. Kupujou to dětem." diagnostikoval a vrátil mi instantní pokrm.
"Jsi si tak jistý vším, co říkáš, jak dlouho jsi tam byl zavřený?" zeptala jsem se. Je si tohoto světa vědom mnohem víc než já.
"Tři roky a tři měsíce. Před občany jsem byl povolán ale až po svých osmnáctinách. Co ty?" otočil se na mě. Očividně se radoval ze svobody a já napodobila jeho úsměv.
"Osm let." polkla jsem. Při pohledu na instantní jídlo mi vyschlo v krku. "Tohle je můj první volební týden. Lidé tě mají rádi. Kolikrát předtím už jsi byl volen?"
"Vybrali mě každý měsíc po mých osmnáctinách, takže čtyřikrát, ale nikomu mě nepřidělili. Myslím, že to teď funguje jako dražba. Čekají kolik za mě nabídnou a prodaj mě jako nějakou věc." plný odporu předjel občana, který ničím nevyčníval z řady bělostně se lesknoucích aut. Z jejich prázdných životů se mi dělalo zle. Možná je můj život stokrát mizernější, ale takto bych žít nechtěla.
"Prodají tě?" téměř mi přeskočil hlas zděšením. Jsme lidé. Stejní jako oni. Nejsme hloupá cetka, kterou lze vydražit.
"Nás. Nás všechny jednou prodají. Chtějí navrátit do USA otrokářství na vyšší úrovni. Jde o absolutní vlastnictví osoby. Otrok musí být způsobilý jako občan, je to geniální! Ale když neuposlechne svého pána, tak čip, který máme všichni tady." ukázal na poslední obratel páteře a jednou rukou stále svíral volant, "- vyšle do našeho těla pořádnou dávku elektřiny. Včera testovali můj ovladač a neni to nic příjemnýho. Kupec nás dostane i s ovládáním jako bychom byly hračky nebo co."
"My nejsme hračky.." řekla jsem si pro sebe, abych se přesvědčila, že ještě stále dokážu vzdorovat sobě samé. Zamyslela jsem se také, kdy měli šanci vpravit mi do těla čip. Nejspíš po prvním dni voleb, kdy mě omámili drogou, abych později nedělala potíže. Nebo taky, když jsem byla moc malá na to, abych si ten okamžik uchovala v paměti.
"Co se stane těm, co neuspějí při volbách?" zajímala jsem se dál.
"Zbaví je čipu." odpověděl neutrálně.
"Ale to je přece dobře, nebo ne?" drobet nadšení se v mém hlase ztratil jako oblásek na dně studny.
"Čip je napojený na naši míchu. Vyndají ti ho a čeká tě okamžitá smrt. Na začátku před třemi měsíci jsem byl stejný potížista jako ty, pokusil jsem se šestkrát o útěk a napadl stráž. Měli mi vyjmout čip, ale.." zarazil se.
"Ale?" ohnula jsem se ke svým nohám pro lahev vody. Díky bohu, v kapalném skupenství.
"Kain to nedopustil." dokončil.
"Proč by pro Kaina měl být důležitý nějaký vězeň?" neubránila jsem se otázce sycené křivdou. On je Někdo a já na nic takového nemám nárok.
"Protože jsem speciální." dokončil jistě.
"Nechápu, proč prostě ostatní jen nepotrestají? Proč je musí hned usmrtit?" z řečí o smrti mi chlad dělal společnost a ježila se mi kůže na zátylku.
"Protože víc šancí nedávají. A když se tak koukám na tebe, předtím si se svou obětí ještě pohrajou. Neuspěješ jednou, neuspěješ podruhé." odůvodnil s nechutí k Projektu.
Odmlčela jsem se. Někdy jsem až litovala, že má představivost neměla před ničím zábrany. Co asi dělají s těmi, které zbaví čipu? Kremace? Žrádlo pro psy? To je nechutné.
"Resoly?" hlesla jsem.
"Hm?"
"Proč tohle děláš? Proč mi pomáháš?"
"Potížisti bývají nejzajímavější, už u předchozích voleb jsem se některým snažil pomoci, ale nikdo neposlpuchal, mysleli si, že dělám vše ve svůj prospěch. Mysleli si,"
- "Mysleli si, že chceš vyhrát místo otroka? Kdo by chtěl? Je to směšné." dokončila jsem za něj větu otázkami.
"To máš asi pravdu, ale vše lepší než smrt." ramena se mu zhoupla v gestu 'co naděláš'.
Dokončil v rozporu s mým názorem. Nejhorší je strach ze smrti. Zapnul rádio, ale na všech stanicích hlásali jediné "Z volebního náměstí uprchli dva nebezpeční občané. Payton Montgomeryová, sto sedmdesát jedna centimetrů, hnědé vlasy, štíhlá, oblečena ve volební kombinéze a Resoly Peter Taro, sto osmdesát sedm centimetrů, hnědé vlasy, štíhlý, oblečen ve volební kombinéze. Násilně odcizili auto a poškodili cizí majetek. Pokud máte informace o jejich poloze, zašlete zprávu na Ochranu Občanů Spojených Států Amerických. Tato zpráva se za pět sekund automaticky zopakuje."
Jsme v pořádném maléru. Vědí o nás celé spojené státy. Vědí, jak vypadáme, a nikdo z nich nebude váhat při zasílání zprávy OOSSA. Resoly přepnul na CD přehrávač a autem se rozezněla flétna. Vyndal disk a vyměnil ho za jiný, který se spolu s dalšími nacházel za řadící pákou. Auto úplně postrádalo ruční brzdu. Piano. Vyndal disk, stáhl okýnko, vyhodil jej. Vyzkoušel další. Tento nástroj jsem ani nedokázala pojmenovat, ale zněl jako hra na sklenice. Píseň pomalá a tichá jako ostatní skladby. Resoly na chvíli upustil volant a popadl všechna alba. Vyhodil je z okna, které stáhl zpátky a pohodlně se usadil v sedačce.
"Na AC/DC už se zapomnělo." konstatoval. Neúčastněně jsem se na něj podívala.
"Kdo je AC/DC?" v dětství jsem o nich určitě neslyšela.
"Oni jsou legenda. Jsou jako Ježíš. Všichni už žerou hlínu skoro tisíc let, ale jejich hudba se nikdy nezapomene. Dá se stáhnout z internetu, jinak všude nejspíš prodávají tuhle hrůzu, jejíž nudná melodie s nikým nemanipuluje proti vyšší moci." zasněně se zahleděl skrze čelní sklo na tří proudovou dálnici v našem směru. *"You got to throw your fists up, shout your mouth out, beat the walls down, got to freak out, rock your little, rock your little," dál napodobil baskytaru, "Rock your little heart out!"
"Páni. Osm let jsem neslyšela nic jiného než znělku Zpráv." přiznala jsem. Vlastně jsem si nikdy ve své cele ani nebroukala. Jen mi hlavou bezcílně bloudila vtíravá znělka televizních zpráv. Pokaždé, když se večer zapla televize, měla jsem co dělat, abych si nezacpala uši a ignorovala novinky nudného života a čísla na konci.
"Jak ses tam vlastně dostal? Vždycky mě pobaví, co si vymysleli, aby ty starší nalákali." pronesla jsem se zájmem. Konečně jsem se napila z láhve vody a nabídla ji i jemu. Gestem ruky zamyšleně odmítl. "Řekneš mi to, nebo mám začít já?" znalost příběhu toho druhého mi přišlo jako dobrý začátek. Vždycky to byl dobrý začátek.
"Začni." pokynul hlavou a předjel dalšího občana.
"Když jsem byla dítě, na cestě ze školy mě odchytili. Pak mě prostě odvedli. Teď ty." pokusila jsem se svůj příběh co nejvíce zkrátit, abych si vyslechla ten jeho. Když jsem o tom mluvila, sama jsem si zněla jako někdo, kdo předčítá recept. Nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlela, protože druzí se už před nějakou dobou přestali vyptávat na podrobnosti.
"Dechberoucí." řekl s hraným zaujetím, ale zeptal se, "To tě prostě odtrhli od rodiny bez rozloučení? Nemáš zdání, jestli se jim nestalo to samé, co tobě? Jak si to snášela?"
"Ano, ano a těžce." zkrátila jsem.
"Koukám, že asi nejsi na dlouhý rozhovory." usoudil.
"Tak teď mluv ty." navrhla jsem.
"Počkej, ještě šperkuju svůj příběh. Dál bych chtěl vědět, jaké máš vzpomínky na mámu? Já mám jen ty nejkrásnější." řekl.
"Moje máma," zadrhla jsem se u prvních slov. Na maminku mám nejkrásnější vzpomínky ze všech. Bude zvláštní s někým sdílet to krásné, když celý život jsem si mohla jen stěžovat. "Ona.. byla nejsilnější osoba, kterou jsem znala. Měla dvě zaměstnání stejně jako táta, abychom se uživili. Před večeří jsme se všichni vždy modlili a ona se usmívala. Já oči při modlitbě vždycky otevřela a potom viděla ji, jak mluví ve jménu Ježíše Krista a směje se. Po tom, co se tak nadřela, se stále dokázala smát." fascinovaně jsem se dívala skrze okénko na panel podél posledního pruhu silnice. Často jsem na ní myslela, ale nikdy jsem si nepřehrávala tu nejkrásnější vzpomínku ze všech. Bála jsem se, že mě oslabí, že se mě zmocní nostalgie a já to v té cele déle nevydržím. Nikdo mě nepřinutil až doteď říct o takové důležité maličkosti někomu jinému. "Tvoje máma?"
"Máma nedávno umřela." v jeho hlase se neozýval jediný náznak emocí.
"To je mi líto. A co tvůj otec? Sourozenci?" ptala jsem se dál.
"Mám staršího bratra a otce zahrnu do vyprávění."
"Tak spusť." pobídla jsem ho. Zařadil a protáhl si krk jako před soubojem.
"Jsem z New Yorku. Můj otec taktéž. Mívali jsme přátelský vztah. Vozil mě v nových modelech, hrál golf. Ale den předtím, než mě odvedli, jsme se nepohodli. Bylo mi patnáct a byl jsem klasický příklad New Yorského výtržníka. Ne že bych to měl zapotřebí, ale s přáteli to bývala sranda. Něco zničit a ukrást. Po tý hádce jsem šel za kámošem. Oba jsme toho dost vypili a když jsem odcházel, neuvědomil jsem si, že je po zákazu vycházení. Hlídka mě sebrala. Nevěděl jsem, co dělám. Ptali se mě na jméno otce a já řekl jméno chlápka, co myl o tři bloky dál stoly v Pizzérii." odmlčel se. Zřejmě se pokoušel svůj příběh ještě víc vyšperkovat. "Byl jsem vážně na mol a nechtěl jsem, aby si mě s mým pravým otcem ještě někdy někdo spojoval. Myslel jsem si, že mě prostě zabásli po zákazu vycházení, tak jsem to akceptoval. Ráno za mnou přišel otec a vysvětlil mi, co se stalo. Řekl mi o všem. Všechno to kolem Projektu šlo kolem mě. Nesledovali jsme doma programy, na kterých běželi zprávy, nezapínali jsme rádio. Neřešil jsem to, ale přišlo mi zvláštní, proč je táta na všech plakátech a později se na těch plakátech objevil i můj starší bratr. Za to, co mi otec řekl, jsem ho nenáviděl ještě víc. Nemohli jen tak smazat můj spis. Občané jsou informováni o nových přírůstcích do projektu a začali by klást otázky, kdybych zmizel. Mysleli by si, že Projekt není tak bezchybný. Navždy jsem se otce vzdal a odhodlaně tvrdil, že je mi úplně cizí. Zůstal jsem ve vězení Projektu dobrovolně dokud nezačaly volby a já si nezačal uvědomovat, co se se mnou může stát." dokončil pevně.
"Kdo je tvůj otec, Resoly?" zeptala jsem se naposled, abych si potvrdila svou teorii. Teorii, která mi přišla nejméně pravděpodobná a znepokojovala mě. Ale existuje jen pár lidí, co by nechal zavřít vlastní dítě poté, co se zřeklo vlastní krve.
239 se na mě podíval s tou nenávistně povědomou zelení v očích. Vím, kdo má stejné oči.
"Kain." přiznal znechuceně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miti Miti | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 10:40 | Reagovat

Já jsem si myslela, že to bude Kain :-) každopádně je to úžasný a jsm moc ráda, že jsi to sem dala :3 přidáš mi ješě další díl nebo dáváš přednost Okřídlenýmu zlu? Já beru obojí :3 :D

2 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 15:10 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že se ti to líbí :)) Dneska přidám ještě OZ, jelikož nemám předepsanou 238 x))

3 Ewilka Ewilka | E-mail | Web | 2. října 2014 v 9:39 | Reagovat

AC/DC, to bys nebyla ty, aby se neobjevili :333 :-D :-D :-D
Tw, já se přiznám, že jsem nečekala, že bude Resolyho otec Kain... Myslela jsem, že prostě utečou někam fšůůů pryč a potom se něco stane O.o
Ohou, tak fajn, kdy bude další?? :D ?D

4 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 2. října 2014 v 12:42 | Reagovat

[3]: Snad dneska večer, uvidím :D Mám ji celou předepsanou, ještě ji zedituji a hodím to sem :)) :D

5 Lulu Lulu | Web | 5. dubna 2015 v 16:17 | Reagovat

Tak toto ma vôbec nenapadlo, že by jeho otcom mohol byť Kain, ale tak príjemne to príbeh zamotáva. Predpokladám, že v ďalších kapitolách s ním ešte budú problémy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama